Další kontrolní vyšetření 5.2018

2. Šestinedělí - na pokraji šílenství

27. března 2013 v 21:37 | Kastina
Probudila jsem se v neděli 14.12.2008 v 10hodin na odd. KARIM (Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny). Po porodu jsem byla v umělém spánku, prý pro jistotu, aby nebyli nějaké komplikace a abych si hlavně odpočinula.
Když jsem se probrala, byla jsem napojená na spoustu přístrojů a v těle plno hadiček. Pořádně jsem nevěděla kde jsem a co se děje. Přišla sestra, pogratulovala mi k holčičce, řekla mi přesný čas a den . A hlavně mi ukázala obrázek na A4 naší Karolínky. Se mi chtělo brečet, vidím svoje miminko jen na obrázku.
Přišel lékař, v ruce držíc telefon a jestli chci zavolat manželovi. Vytočil mi číslo...
M. přišel kolem poledne. Říkal, že jsme si po porodu spolu ještě povídali, ukazoval mi fotky ve foťáku. Nic si nepamatuji. Přišel také prof.S. přednosta neurochirurgie, říct mi, že mám na mozku nádor a budeme tedy spolu řešit co s tím, ale teď mám hlavně odpočívat. Pogratuloval mi k miminku a odešel.
Chtěla jsem moc vidět miminko. Dr. říkal, že za mnou nemůže. Až já budu schopná přeložení na poporodní odd. (vedlejší budova), tam na mě čeká. Záleží na mě, kdy se postavím na nohy a budu si jistá, že to zvládnu. Obrovská motivace . Šla jsem hned .Z postele po císaři mi pomáhali 3 lidé . Seděla jsem na křesle a snažila se nabrat síly, všechno mě bolelo, nejvíc hlava. Bylo mi zle, bolesti. To od toho ležení, nemohla jsem ležet víc jak 4 hodiny a tady jsem ležela skoro celý den. Měla jsem velký nitrolební tlak. K obědu jsem dostala jogurt :o), který si s chutí dala Kristýnka jen co přišla i s babičkou (moje mamka).

Na poporodní mě převezli okolo 14 hodiny, byla jsem na pokoji pooperačním. Miminka tam nejsou, jsou tam ženy po zákrocích, operacích nebo těžších porodech a vozí miminka jen na kojení.Ležela jsem na posteli, vytáhli mi cévku, dren a čekala jsem na miminko. Karolínka ležela o patro níž, na JIP. Kristýnka si hrdě vezla sestřičku po chodbě, každou chvilku zastavila aby ji pohladila a dala jí pusu. To bylo poprvé co jsem viděla miminko i já. Byla taková maličká, ale krásná a hlavně byla v pořádku. Nebylo ani třeba inkubátoru, tam byla jen přes noc na vyhřátí. Poprvé jsem ji nakojila.

V pondělí začal kolotoč vyšetření . Byla jsem na MRI, angiografii, oční, neurologii, endokrinologii, spoustu krve a moče .Zjistili, že nádor je hodně veliký, vyrůstá z oblasti mozkového kmene a roste podél kosti po levé straně dopředu. Prorůstá mi nervový svazek (sluch, hybnost, vidění), tlačí na centrum životních funkcí (dýchání, krevní oběh). Podezření mají na dva typy nádoru (paragangliom, chordom). Denně se scházelo konzilium, denně byl nový scénář co bude dál. Zda operovat hned nebo léčit nebo poslat na onkologii.
Já si chtěla užívat miminka, abych na to nemusela pořád myslet, ale ani to mi nebylo přáno. Převézt na šestinedělí vedoucí lékařka (ta co mě rodila) odmítla. Můj stav označili za velmi vážný. Miminko mi vozili jen na kojení, viděla jsem jí cca 5x denně 15 minut, potom mi ji zase vzali. Nesměla jsem nikam sama, všude jsem musela mít doprovod sester. Tím, že miminka byli o patro níž, musela jsem vždy žádat sestru o doprovod, ta taky neměla vždy zrovna čas. Bylo to hrozně vyčerpávající a stresující. Prý bych potřebovala asistenta, aby mi moje dítě svěřili na pokoj. Nabízeli mi Lexaurin, nevzala jsem si ho ani jednou za celou dobu. Připadala bych si jako blázen a Karolínku bych už pak nemusela vidět vůbec.

V úterý večer jsem měla velkou psychickou krizi, nemohla jsem zastavit pláč, celá jsem se třepala, byla jsem prostě na dně. Přišla sestra, sedla si ke mě a ptala se jak mi může pomoct, zda chci lékaře, léky, cokoli, že mi obstará . Řekla jsem jí, že mám v hlavě kdoví co, nevím jestli to přežiji a ani vlastní dítě nesmím vidět kdy chci. Že potřebuji svoje miminko, jinak to nezvládnu a pak už mi nepomůže ani ten psychiatr. Před lety jsem se léčila s depresemi, moc dobře tohle znám. Sestra pochopila. Do 5ti minut mi Karolínku přivezli, měla jsem ji až do půlnoci. Těšila jsem se sní, chovala jí, kojila, pak mi ji zase vzali.

Ve středu mi endokrinolog přišel oznámit, že mi musí zastavit laktaci, protože typ nádoru, který zřejmě mám (paragangliom) reaguje na Prolaktin a může rychleji růst.Už tak jsem byla psychicky před zhroucením, tohle mi ještě přidalo. Naposledy jsem si Karolínku nakojila a pak si šla pro léky a stahovadlo :o(.
Ze všech stran jsem jen slyšela, jak je to vážné, jak je otázka dní, kdy oslepnu a selžou mi životní funkce. Operace je velmi náročná, není jisté zda ji vůbec přežiji, zda se najde operatér. Na léčbu a další testy není čas, nevěděla jsem nic, nikdo nepřišel aby si s semnou normálně promluvil. Vysvětlil mi co to vlastně v hlavě mám, jak dlouho budu v nemocnici, zda nádor vůbec lze operovat.
Myslím, že lékaři sami nevěděli a váhali zda se do toho pustit... Měla jsem hrozný strach a nejistotu co bude dál. Kdo se postará o děti? Zda to manžel zvládne? Zda to já přežiji? Karolínka byla pod světýlkem kvůli žloutence, nekojila jsem, takže sestry neměly vůbec potřebu, ani mi ji ukázat. Viděla jsem ji 2x denně při návštěvách JIPky. Když tam měla službu nějaká milejší sestra, měla jsem dovoleno si ji 1x za 3 hodiny nakrmit. Takhle to trvalo až do soboty.

Ve čtvrtek se Dr. dohodli, že si Karolínku odveze tatínek domů. V jednání byl i kojenecký ústav, pokud by M. řekl, že péči o novorozence nezvládne. A já, že budu převezená na neurologii, kde mě budou sledovat a po Novém roce ihned operovat. To jsem odmítla se slovy, že už mě můžou rovnou převézt na psychiatrii. Představa, že budu přes Vánoce zavřená v nemocnici, to už by bylo opravdu moc. Prvně chtěli nádor léčit, potom zase, že na léčbu není čas, budou operovat ihned po propuštění z porodnice. Termín byl na 26.12. To se taky nekonalo, páč jsou svátky a dovolené, nakonec se to odsunulo na 5.1. Volala jsem tedy na neurochirurgii, kde mi primář sdělil, že jsem velice nezodpovědná matka, když chci s tou hrůzou co mám v hlavě odejít domů. Řekla jsem mu, že s tou hrůzou v hlavě chodím celé těhotenství a ty dva týdny taky ještě přežiji.
Dr. v porodnici mi řekla, že se budu snad řídit tím co řeknou neurologové, pokud oni naznají, tak tam prostě zůstanu.Řekla jsem " NE! Odcházím domů na revers a přijdu 5.1. přes Vánoce budu doma. To není prosba, ale sdělení!" Byli v šoku, jsem nezodpovědná, hazarduji se životem, chci děti připravit o matku. Na chodbě jsem zaslechla jak se bavili, že asi nechápu, že umírám a je mi to jedno.
Nevím jestli tehdy někdo z nich pochopil mě nebo se o to aspoň snažil. Manžel za mnou denně chodil, hledal informace na internetu, všude možně. Mluvil s lékaři, ale nic konkrétního neřekli ani jemu.

V pátek Karolínka konečně začala přibírat na váze a žloutenka už byla také slabší.

Domů jsme šli v sobotu. Nesla jsem si 2,30kg lásky a štěstí a věřila jsem, že si užiji s dětmi krásné Vánoce i když budou, třeba, společně naše poslední...
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.